Jménem krve


 In Nomine Sanguinis
Nová kniha od Miroslav Žamboch - IN NOMINE SANGUINIS, sice neurazí, ale v zásadě také nenadchne. Asi kdybych nikdy nečetl nic jiného na toto téma, tak to budu brát jako mistrovské dílo, leč nějakou tu knihu jsem již přečetl a tudíž mám s čím srovnávat. Vlastně nemusím chodit ani tak daleko, Žambochova Líheň mě i po letech baví a rád si jí přečtu znovu. Což o IN NOMINE SANGUINIS zřejmě s odstupem času neřeknu.

Začal bych tím, že IN NOMINE SANGUINIS se čte dobře. Líbí se mi, že autor zasadil příběh do reálií České republiky, potažmo Beskyd. Děj příjemné plyne a tak nějak všechno do sebe pěkně zapadá. Což je v globálu fajn. Čtenář to od renomovaného autora, kterým Žamboch bezesporu je, očekává a bere to jako samozřejmost. Takže vyzdvihovat tuto vlastnost mi přijde nepatřičné. I když je pravda, že ne vždy, se autorům zadaří a kdyby toto někdo napsal o jejich knize, tak to považují za úspěch ;). Naštěstí IN NOMINE SANGUINIS tímto neduhem netrpí a po této stránce šlape vše jak má.

V průběhu četby jsem byl zavalen popisy zbraní, různých udělátek, krajiny a bojových akcí. Tohle všechno fungovalo jak mělo. Pěkně se všechno střídalo, takže se člověk moc nenudil. Mám pocit, že autor má o těchto věcech skutečný přehled a prostě ví. Nicméně to všechno pro mě bylo až moc prvoplánovité. Malý příklad... hrdina nemá zbraně, šup zavolá zbrojíři, který mu dluží službu a ten mu pošle vše, včetně atomovky, jako malý bonus :). A takhle to jde stále dokola :(, něco se stane a první nejblbější klišoidní situace, která vás napadne jako řešení dané situace, se na následujících stránkách s největší pravděpodobností stane.

INNOMINE SANGUINIS má své mouchy, které se od namazaného krajíce neodlepí ani když víříte utěrkou ve velmi těsném perimetru.

Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale víc jak půl knihy jsem měl pocit, že Petra Neomillnerová vydala další knihu ze svého světa Tiny Salo. Pokud znáte tuto ságu, tak zvláště díl věnovaný pohraničí „Vlci Sudet“ mi stále letěl hlavou. Nechci psát, že to Míra vzal šmahem přes kopírák, ale jistá podoba tam podle mě je. A už jenom s ohledem k použitému tématu knihy se prostě člověk neubrání srovnání. Na druhou stranu se autora musím zastat a pokorně sdělit, že ono asi nic jiného napsat nelze, pohraničí jako pohraničí. A vymyslet něco převratného prostě asi nejde. Člověk by tedy alespoň čekal, že zápletka bude originální, dramatická, či náležitě překombinovaná, aby si mozek zašel do fitka protáhnout svaly, leč bohužel. Tak jak nám to autor postupně servíruje, tak to prostě je. A pokud je člověk v matematice zběhlí natolik, že si umí dát dohromady dvě a dvě, tak mu vývoj situace bohužel nezůstane dlouho utajený. Není třeba hledat nějaké kombinace či jinotaje, žádné tam nejsou, což je škoda. Také mi přišlo, že tam chyběl jakýkoli humor, možná tam něco málo bylo, ale nic zásadního co by mě zasáhlo jako vysokorychlostní projektil z pušky Denel. Od Žambiho bych čekal trošku víc.

Když to celkově shrnu, i přes to všechno co jsem napsal, je kniha dobře napsaná, ale tak trochu „tuctová“. Ničím nevybočuje nad momentálním knižním průměrem. Nevím jestli si knihu vystavíte na čestné místo ve Vaši knihovničce, ani nevím jestli se k ní budete vracet, ale za přečtení stojí. 
Starší záznamy...